Bl. Josefa , Hendrina Stenmanns - Misijní Sestry

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Životopisy

Bl. Josefa Hendrina Stenmanns SSpS

Spoluzakladatelka Misijních sester služebnic Ducha Svatého


Bl. Josefa , Hendrina Stenmanns

Hendrina Stenmannsová se narodila 28. května 1852 ve vesničce Issum na dolním Porýní, v münsterské diecézi. Pokřtěna byla hned v následující den. Byla nejstarší ze sedmi dětí krejčího Wilhelma Franze Stenmannsa a jeho manželky Anny Marie Wallboom. Když měla šest let začala chodit do školy, kde dosahovala dobré výsledky. Školu navštěvovala až do svých čtrnácti let. Po dobré náboženské a duchovní přípravě s radostí přijala Ježíše poprvé do svého srdce 13. dubna 1865 a o dva roky později přijala i svátost biřmování. Před vyučováním se účastnila ráno na sv. mši, ačkoli to bylo do kostela pěšky asi dvacet minut.
Ještě před ukončení posledního ročníku opustila školu, aby pomohla matce při vedení domácnosti a přispěla ke snížení finančních nákladů rodiny. Postupně přebrala starost o své mladší bratry a sestry, takže už v brzkém dětství se v ní začaly rozvíjet rysy mateřství. Kromě toho začala pracovat jako tkadlena hedvábí; nic neobvyklého v jejím kraji. Mnoho rodin v Issum si vydělávalo na živobytí právě tkaním. Helena byla zaměstnána v jisté firmě a denně pracovala na ručním tkalcovském stroji v rodičovském domě.
Práce ji však neodváděla od její touhy po jednotě s Bohem a po svatosti života. Nezajímala se ani tak o to, co zajímalo ostatní mladé dívky, ale více se věnovala duchovním věcem a plnění náboženských povinností. V tom nacházela své naplnění. Ať už bylo počasí jakékoliv, denně se účastnila sv. mši, pravidelně přistupovala ke sv. přijímání a ukládala si i drobné oběti. Jej okruh zájmů však přesahoval rámec její vlastní rodiny. Chudí a nemocní nacházeli u ní vždy pomoc a pochopení. Navštěvovala jejich domy a utěšovala jejich, a když to bylo nutné, pomohla i materiální. Když strávila celou noc u postele nemocného v dobře situované rodině, dostala za to peníze, šaty a jídlo, čím zas mohla pomoci těm, kterým to chybělo. Dělala to s láskou a se zájmem, takže nemocní byli vždy rádi, když mohli být s ní. Dokonce v ní viděli i duchovní rádkyni, protože se často na ni obraceli s duchovními otázkami.
Časem začala v Hendrine růst touha vstoupit do kláštera. Bála se však, že ji nikde nepřijmou, kvůli její malé postavě. Když měla 19 let, stala se v Sonsbeck členkou třetího řádu sv. Františka. S věrností zachovávala i pravidla řádu, které byly tehdy mnohem striktnější než jsou dnes. Členství v tomto řádu bylo pro ni velkým dobrodiním: mávali přednášky o duchovním životě, diskuse, čtení a její duchovní život začal vzkvétat. Zdálo se však, že naplnění její touhy jít do kláštera se odsouvá na neurčito. Její teta, která byla sestřičkou v sousedním městě Kapellen, zemřela. Klášter byl pak v důsledku Kulturkampfu zavřený. Kromě toho její 1. prosince 1878 zemřela i matka. Hendrina tehdy přislíbila, že jako nejstarší si vezme na starost výchovu svých sourozenců a že doopatruje otce. Měla tehdy 26 let a její nejmladší bratr měl jen 8. Začala se pomalu připravovat na to, že se vzdá svého plánu vstoupit do kláštera. Plná odevzdanosti se modlila: "Pane, ať se stane tvá vůle, i když její nerozumím. Pane, ať se stane tvá vůle, i když je to velmi bolestné. "Boží prozřetelnost, v kterou důvěřovala, jí však přišla na pomoc. Lambert Welbers, učeň u jejího otce, chtěl v r. 1887 vstoupit do misijního domu v Steylu, ale neměl na to dost prostředků. Hendrina mu tehdy pomohla tím, že mu dala ložní prádlo, šaty, a nakolik jí to situace dovolovala, i trochu financí.
Lambert nezapomněl na její velkodušnost a v r. 1879 ji pozval na návštěvu do Steylu. Když tam přišla, ožila v ní naději, že bude moci vstoupit do kláštera. O rok později opět navštívila Steyl a potkala zde dvě ženy, asi v jejím věku, které pracovaly v kuchyni a chtěli se taky stát misijním sestrami. Jedna z nich byla Helena Stollenwerková. Arnold Janssen se totiž vážně zabýval myšlenkou založení ženské misijní kongregace. Hendrina vycítila, že při těchto ženách, které čekaly na to, aby mohli začít řeholní život, bylo i její místo.
Po modlitbě a uvažování se před Vánocemi 1883 rozhodla, že půjde do Steylu. Na svátek Zjevení Páně r. 1884 napsala Arnoldovi Janssenovi dopis, v němž ho prosila, aby ji přijal za služku do misijního domu. Vyjádřila i svou touhu pracovat v budoucnu při šíření víry, tedy v misích. V domě už měla náhradu; její mladší sestra byla již schopna převzít její místo v rodině. I kněz v její farnosti jí dal doporučení, ve kterém napsal: "Dávám nejlepší poradu v každém smyslu. Vždy měla přání vstoupit do řeholního života, .... už mnoho let chodí každý týden na zpověď a přestože bývá od kostela více než 15 minut pěšky a musí se starat o domácnost, každý den se účastní mši. "
Arnold Janssen vyhověl její žádosti a tak 12. února 1884 opustila Issum a vybrala se do Steylu; teď už ne na návštěvu, ale natrvalo. Do práce se pustila s velkou chutí, zánětem, vytrvalostí a radostným duchem. Musela překonat mnoho potíží, chudobu a jednoduchost začátků, těžkou práci v kuchyni iv misijním domě. Její povolání bylo tak silné, že všechno dokázala snášet v duchu obětavosti a poslušnosti vůči svým představeným. Postavou byla malá, ale to ji neodradilo od žádné práce. Měla už třicet let, a stále čekala na naplnění svého povolání. Sestry Božské Prozřetelnosti, které pracovaly v kuchyni v Steylu, ji popisují jako "modlící se tetičku". Všimli si, že ráda čte duchovní literaturu, z čehož hodně získává.
V prosinci 1888 se Hendrina stává představenou malé komunity služek, které přestože už žily samostatně v klášteře U Tří lip  přece teprve čekali na založení misijní kongregace. Večer, 7. prosince 1889 se spolu se sestrami přestěhovaly do dalšího kláštera v blízkosti, který dříve patřil francouzským kapucínům. Konečně přišel dlouho očekávaný den, kdy mohou začít s řeholním a misijním životem. Následující den, 8. prosinec 1889 se považuje za den založení jejich kongregace "Služebnic Ducha svatého." Ze služek se staly postulantky. V poslední den roku přivítala Hendrina první postulantku. Komunita tak začala růst a rozvíjet se.
17. ledna 1892 přijímá Hendrina řeholní roucho a nové jméno: Josefa. O dva roky později, 12. března 1894 skládá spolu s jedenácti společnicemi řeholní sliby. Bylo to po deseti letech od jejího příjezdu do Steylu. Sr. Josefa, která chtěla být tou poslední, chápala své povolání jako celkové odevzdání se Bohu a snahu o svatost. Říkala: "Povolání je milost, je to dobrodiní od Boha. Je to Pán, který oživuje. Svatost je touha být neuznaným a zapomenutým. Třeba usilovat pouze o jediné - o plnění svaté Boží vůle. "

V listopadu 1894, kdy počet sester jako i prací vzrostl, byla Hendrina jmenována vedoucí prací a všeho, co se týkalo kontaktů s okolím. Až do r. 1898 se starala o organizaci všech prací a obchodní záležitosti domu. Mimo toho byla zastupující představena a postulantmajsterka. Když se v r. 1893 začali v domě dávat exercicie pro ženy a dívky, sr. Jozef čekala další práce: zajistit ubytování, služby a stravu. A přitom jejich malá kuchyň sotva stačila jejich malé komunitě. Byla však praktická a věděla si poradit; naučila se to v domě, když se musela starat o své  menší sourozence. Přestože byla zatížena prací, přece se jí nedala pohltit. Nebyla podrážděná ani tehdy, když se nahromadilo množství roboty. Její zevnějšek vyzařoval vyrovnanost a klid. Svou sílu čerpala z modlitby.
Věčné sliby složila spolu s osmi dalšími sestrami 8. září 1901. Byly to první sestry, které složily věčné sliby v jejich misijní kongregaci. Počet sester, novicek a postulantek však stále rostl, a bylo třeba uvažovat nad novým domem. Proto někdy kolem Letnic 1902 byl posvěcen základní kámen pro novou budovu. Jak moc si Arnold Janssen vážil Matky Josefy, to se může vidět z dopisu, který napsal, když otec sestry Pauly Jostocks těžce onemocněl a on si nesprávně, omylem myslel, že je to otec Matky Josefa. Napsal mu: "Velmi si vážím sestru Josefa. Jsem jí vděčný za mnohé velké služby při založení Společnosti Služebnic Ducha svatého a jsem rád, že dobrý Pán si ji před mnoha lety povolal na vedení našich sester. Ony si jí váží a mají ji rádi jako svou dobrou Matku. "Když si sestry volily Matku Josefu za představenou, nejmenovaly  mnoho důvodů. V jejich očích byla skutečnou matkou a vzor řeholní sestry, která si získala důvěru všech, a proto ji chtěli za představenou.
Dílo rostlo, ale zdraví sr. Jozefy se  začalo zhoršovat. Zeslábla, což bylo vidět na její chůzi. Kromě toho trpěla těžkým astmatem, ze které se nikdy neuzdraví. V prosinci 1902 se její stav zhoršil. Na svou vlastní žádost přijala svátost pomazání nemocných (tehdy ještě nazývanou "extrema unctio" - poslední pomazání). Denně přijímala, co bylo nezvyklé na tu dobu, a hodně se modlila se sestrami, které se o ni starali. Nemoc vyvrcholila 20. května 1903, kdy odpoledne o tři čtvrtě na dvě zemřela. O tři dny později byla pohřbena na hřbitově sester, hned vedle spoluzakladatelky misijních sester, matky Marie Stollenwerkovej. V dopise soustrasti, který poslal Arnold Janssen ze Sv. Gabriela, stálo: "Považuji tuto smrt opět za velkou ránu, protože jsem byl oloupen o další pomoc, kterou mi dal Pán Bůh při založení kongregace."
Čtyřicet let po smrti Hendriny Stenmannsovej, oprávněně nazývané spoluzakladatelka Kongregace Služebnic Ducha svatého, stál před jejím rodným domem během druhé světové války umělec Leo Weggen z Issum a řekl: "Tohoto domu se nedotkne bomba, protože z něj vyšla světice." A dům opravdu zůstal nepoškozený.
29. června 2008 byla Matka Josefa Hendrina Stenmanns, spoluzakladatelka misijních sester Služebnic Ducha svatého, blahořečena v Steylu.


 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky